Federic Jugnet

     Nemáme jiné názory, ale snad různý přístup.
      Naším cílem je rozvoj "celého dítěte". Není dobrá zkušenost pro učení se tím, že trenéři dávají pokyny mladým hráčům. Děti se musí učit ze zkušeností, s nimiž se setkávají.
      Děti se hlavně snaží o to, aby získaly míč do svého držení; tudíž zde existuje konflikt mezi tím, kdy trenéři určují, jak budou děti muset bránit své soupeře.
      Je důležitější být "vychovatelem", který zásobuje děti zkušenostmi, z nichž se budou učit, na příklad, když tři děti brání jednoho útočníka, což nutí chlapce a děvčata přemýšlet o důsledcích svého počínání.
      S potřebou rozvoje nejvyšší hráčské dokonalosti musí být kladen důraz na rozvoj dobrého provádění útočných dovedností.
      Osobně povzbuzuji děti, aby bránily po celém hřišti a hledaly možnosti, jak sebrat míč soupeři. Pozoruji, jak se zdokonalují a diskutujeme ostatní způsoby, které vedou k zisku míče.
      Domnívám se, že je pro ně obtížné porozumět našim požadavkům na osobní obranu.
      Je možno potkat děti, které mají malou zkušenost z minibasketbalu, ale jsou schopny vidět a ubránit lépe než děti, které hrály minibasketbal po dlouhou dobu v daleko strukturálnějším prostředí.

     Je důležité podněcovat děti k myšlení.

Metodika a didaktický postup při výuce minibasketbalu

     Mauricio Mondoni (mezinárodní výbor minibasketbalu)

     Příklady tréninku pro děti desetileté
     Naše tréninky vycházejí z předpokladu, že děti začaly hrát minibasketbal ve věku 6,7,8 let, pokračují ve své činnosti, proto didaktický postup je odvislý na jejich znalostech.

     Technický program předpokládá
          · výuku základních pohybových schémat;
          · nácvik a rozvoj kapacit motorických dovedností;
          · zdokonalení základů minibasketbalu, které se vyučovaly v předstihu a jejich různé kombinování;
          · postup 4 na 4 ve volném pojetí, také 5 na 5.
          · analýza všech situací výhody a nevýhody.

     Příklady tréninků trvají l hodinu, skupiny mohou být smíšené, pokud jde o pohlaví a kromě toho, že si děti hrají s míčem, můžeme používat jakékoliv soubory, aby nácvik cvičení byla různorodá a úplná.

     První trénink
     Hlavním cílem je pokračovat v již uskutečněné práci v předcházejících létech a zlepšit základy s a bez míče.

     První fáze
          1. Běžet volně po hřišti a přitom točit míčem kolem hlavy a pasu;
          2. chodit po hřišti, pokaždé pokrčit nohu a točit /podávat si/ pod ní míč;
          3. kráčet vpřed a vzad a podávat si míč mezi nohama;
          4. rozkutálet míč po podlaze, běžet rychleji než míč a kroužit kolem něj;
          5. rozkutálet míč a přeskakovat ho zprava a zleva;
          6. driblovat míčem v běhu na polovině hřiště a pokaždé, když se křížíme se spoluhráčem, změnit driblující ruku
          7. stejné cvičení, ale při této příležitosti přihráváme míč určeným způsobem;
          8. stejné cvičení, ale území vyznačeném koncovou čaru a čarou pro tři body snaha o získání míče protivníka, přitom si chránit svůj míč-

     Druhá fáze
          1) skupiny po 3 v kruhu, neustále driblovat, jakmile někdo přestane, prohrává;
          2) skupiny po 3 ve čtverci při čemž jeden vrchol čtverce je volný, se dvěma míči. Hráč přihraje volnému hráči /hráči bez míče/ a zaujme neobsazené místo;
          3) detto, ale soutěživě, např.- vítězí družstvo, které uskuteční 8 přihrávek;
          4) soutěž v trestných hodech. Řada, každý má míč, před střelbou udělat s míčem osmičku mezi nohama, vítězí ten,. Který první promění 5 TH;
          5) soutěž ve střelbě; řada a přihrávka vpravo nebo vlevo, zastavení a střelba /10 proměněných hodů/
          6) l na l na celé hřiště. 2 řady - pod každým košem jedna; trenér kutálí míč, kdo ho sebere útočí, zatímco druhý hráč brání;
          7) detto, ale začíná se rozskokem;
          8) detto, ale ztížení úlohy. Trenér uprostřed hřiště ukazuje na prstech čísla, která driblující hráč musí číst;
          9) 2 na 2 na celé hřiště. 2 řady pod košem, první dva z každé řady vybíhají a přihrávají si míč, další dva je sledují. Na znamení, ten co má míč ho položí na zem a nechá ho tam ležet a se svým spoluhráček přechází do obrany;
          10) detto, ale 3 na 3;
          11) detto, ale 4 na 4;
          12) detto, ale 5 na 5.

Obranné systémy v minibasketbalu

     Proč je osobní obrana v minibasketbalu nejlepší?
     Maurizio Mondoni

     Úvod
     Když si dítě hraje, nikdy nebrání, ale útočí, učí se bránit při útočení. Když např. útočí a má míč, pohybuje se celým tělem, na nohách, trupem, mává pažemi a rukama (v prostoru a čase), aby si uchránilo míč (chrání si driblink, obrátky v driblinku, atd.) na rozdíl od bránícího týmu soupeře, který chce míč získat pod kontrolu.

     Proto je tak důležité učit na minibasketbalové úrovni (u dětí ve věku 8-11 let), že obrana vychází z útoku.

     Hlavní pojmy, kterým mají děti v tomto věku rozumět, jsou:
     1) "Máš-li míč pod kontrolou, nesnaž se ho dávat pryč".
     2) "Jestliže ztratíš míč, snaž se a získej ho zpět".
     3) "Nemůžeš-li, nedovol svému soupeři snadnou příležitost k úspěšné střelbě"
     4) "Jestliže bráníš soupeře, který nemá míč pod kontrolou, zamez tomu, aby dostal míč"

     Při výuce mini-basketbalu (od 8-9):
     - začínáme s koncepcí bránění míče (chráněný driblink),
     - pohybuj se v obraně jak chceš (jakýmkoliv způsobem);
     - při obraně 1 proti 1 (při postoji čelem k soupeři, s nebo bez míče, znesnadni mu úlohu)
     - nakonec braň čelem k míči a vyvíjel tlak na hráče bez míče. (10)

     Obranná strategie
     Dětská obranná strategie (a s tím souvisící taktika) je "soubor motorických činností, které dokáže provést po dobu hry, ať má nebo nemá míč pod kontrolou. Dítě "chce získat míč, pro něj je obtížné "bránit" někoho bez míče, často bojuje 1 na 1 v duelu, aby získalo míč do své moci"

     Jsou tři fáze obranné strategie:
     1. předvídání a analýza situace;
     2. mentální řešení problému;
     3. motorické řešení problému.

     Z kybernetického hlediska, strategická akce je systém, který pouze vybírá nejlepší z několika alternativ, ale je schopná být současně perfektní při tom, jak řeší problém.

     V souladu s běžným jazykem basketbalu, rovněž v minibasketbalu obrana začíná tehdy, když se ztrácí kontrola nad míčem:
     - po dosažení koše;
     - po přerušení, přestupku nebo faulu;
     - po vystřelení míče a nezdaru míč doskočit;
     - protože soupeř získal míč do svého držení.

     V širším smyslu obrana je stálou akcí, neboť dítě nemusí bránit, ale spíše útočit na hráče s míčem a znesnadňovat mu získat míč zpět, kdykoliv je to možné.

     Hlavní zásady obrany v mini-basketbale jsou:
     1) snažit se získat míč zpět;
     2) zabránit soupeři, aby se dostal blízko a příliš snadno ke koši;
     3) bránit basketbalové území a nejbližší místa pro střelbu.

     V závislosti na cílech, které mají být dosaženy, se může obranný systém v basketbale skládat z určitého počtu druhů:
     a) Osobní obrana jeden proti jednomu: je to individuální forma obrany, při které každý hráč má svého hráče, s nímž se utkává jako se soupeřem, bez ohledu na to, zda má nebo nemá míč.
     b) zónová obrana, je to obrana, při níž nejdůležitějším bodem je míč a hráči se musí pohybovat podle pohybu míče, aniž by ztratili pohled z míče a soupeřů, kteří mají míč v držení;
     c) smíšená obrana

     V prvních dvou případech jsou platné shora uvedené zásady: jestliže se jeden učí osobní obraně, rovněž se bude zlepšovat později v zónové obraně.

     V minibasketbale je osobní obrana lepší
     Věříme, že nejlepší obranou na minibasketbalové úrovni je osobní obrana, aniž bychom samozřejmě zanedbávali v průběhu nácviku výuku hry v různých prostorových situacích, cvičení obrany o nestejných počtech hráčů, atd.

     To je proto, že:
     1) bránění v "osobní obraně" je založeno na "osobní výzvě" (nesmíte soupeře nikdy ztratit z očí, musíte vždy vědět, kde on nebo ona je);
     2) bránění v "osobní obraně" (nutící protivníka soupeře, aby se začal v souvislosti se vzdáleností od koše postupně pohybovat pryč od koše, znamená "vybojovat duel" (hráč se snaží překonat ostatní a nebýt překonán);
     3) bránění v "osobní obraně znamená snažit se zabránit nebo paralyzovat útočné iniciativy soupeře:
           - tím, že se snaží odebrat mu míč, jestliže si ho soupeř nechrání;
           - tím, že se snaží vypíchnout přihrávku;
           - tím, že se snaží dostat soupeře tam, kam se dostat nechce;
           - tím, že se snaží zabránit přihrávce nebo snadnému chycení míče;
           - tím, že se snaží způsobit soupeři problémy při střelbě.

     Poznámka: "Utkávání" se soupeřem musí být účinné: znamená to, že obránce nesmí být útočníkem přehrán (doslova"zválcován").

     Prostor
     Děti, hrající minibasketbal, se pohybují v prostoru vymezeném postranními a koncovými čarami (max. 28x15, ale i na menších hřištích), s míčem nebo bez míče, útočí, brání, dribluji, střílejí, nabírají hráče a uvolňují se.
     Zpočátku učitel/ trenér by měl mít za cíl učit o prostoru, ve třech základních fázích:
     1) zdokonalit upřesnění pohybu v prostoru. V této fázi rychlost pohybu není důležitá, hlavní je zdokonalit motorický úkol v prostoru (topologický vztah);
     2) zdokonalit chápání v prostoru prostřednictvím koordinovaných pohybů, které mohou být v krátké době zdokonaleny;
     3) zdokonalit schopnost provádět přesné pohyby v prostoru (vyhodnocování směrů, vzdáleností, atd.);

     Dítě chápe prostor (orientaci svého těla v prostoru) prostřednictvím senzomotorických orgánů (exterceptorů zraku, zvuku, dotyku, svalového napětí a útrobních proprio-receptorů, bloudivých receptorů), které převádí do centrálního nervového systému ve formě stimulací; impulsy přicházející z vnějšího světa a z jeho vlastního těla. Předvádění "něčeho" je formováno při tvorbě stálých mentálních struktur v systému centrální nervové soustavy.

     V prvních létech života nemůže dítě tvořit přesný obraz sebe sama ve vztahu k prostoru. Mentální zobrazení pohybu dovoluje přejít ze symbolů pohybu na samotný pohyb.

     Percepce, velmi důležitá pro zobrazení prostoru, je těsně spjata s postavením osoby "ponořené" v prostoru (vpřed, vzad, do strany, vlevo, vpravo).

     Zráním schopnosti představovat si prostorové vztahové příčiny dítě ve věku od 5 do 8 let překonává omezení vztahující se k vnímání (přechod od před-operativního myšlení ke konkrétnímu operativnímu myšlení, ke kterému dochází ve věku 7-11 let).

     Období od 11 do 14 let věku je časem formálního operativního myšlení, kdy mladí mohou nakonec dosáhnout konkrétního výsledku bez ohledu na vnímání a zkušenost.

     Místopisný, euklidový a projekční prostor
     Vzhledem k prostoru používáme v minibasketbalu často termíny jako jsou trojúhelník, pravoúhelník, kruh, plocha a obsah.
     První přístup k pojímaní prostoru,, který děti ovládají je místopisné povahy , soustřeďující se na pojmy sousedství, oddělenosti, inkluze, pořadí a návaznosti.
     Rozvoj uvědomování a prostorová organizace se vyvíjí prostřednictvím mentálních představ dosahovaných zkušeností.
     Euklidový prostor vyžaduje znalost dítěte pojmů levé a pravé, nahoře-dole, vpředu-vzadu; je to virtualita této sítě, že dochází k možnosti orientace pohybů a postav v prostoru.
     Projekční prostor není nic jiného než koordinace objektů ve vztahu k různým hlediskům: dítě tak může při tréninku situování objektů podle koordinovaného systému organizovat svůj "projekční prostor".

     Pojem osobní obrany v minibasketbalu
     Ve světle shora uvedených skutečností si můžeme myslet, ž dítě hrající minibasketbal a které neútočí to neshledá těžkým najít svého soupeře, který má míč, protože jeho cíl je pouze jeden: získat míč zpět!
     Má-li "utkat" s hráčem s míčem, nemusí se pouze snažit získat od něj míč (i když soupeř dribluje před ním) , ale také mu zabránit tak, aby protivník nezískal snadnou střeleckou příležitost (tím, že je před ním, když spolu soupeří a že je před míčem a v různé vzdálenosti , závisející na vzdálenosti od koše, poněvadž stojí blízko, často bývá překonáno).
      Jestliže se chce "utkat" s hráčem bez míče, má začít s postavením před ním (v různých vzdálenostech), i když se více či méně zajímá o míč a zamýšlí jít k hráči s míčem, který má míč v držení a bojovat s ním o míč, a pak získat míč do svého držení a pak vykonávat tlak na svého soupeře (v různých vzdálenostech), ale také se snaží a vypichuje míč, jestliže je prováděna přihrávka (schopnost předvídat provádět výběr řešení), při čemž počítá se vzdáleností přihrávky, rychlostí, jakou je míč přihráván a svou vlastní rychlostí pohybu (tělo, paže a ruce).
     Proto je kladen důraz na "osobní obranu" těsně na hráče s míčem a přitom "zamezovat" soupeři bez míče, tento míč získat. Je stále pravdou, že obránce musí být těsně u hráče s míčem, zatím co se může vzdálit od hráče, který nemá míč ve svém držení vzhledem k místu, kde se míč nachází (tím, že se pohybuje na vrcholu imaginárního trojúhelníka tvořeného hráčem, kterého brání, hráčem s míčem a košem) a snaží se vypíchnout míč.

     Vypíchnutí míče, KDE? KDY? JAK?
     1) KDE vypichovat míč? Ve volném prostoru, kde je možné zasáhnout v dráze letu míče od přihrávajícího přihrávanému.
     2) KDY vypíchnout? Ve správný okamžik.
     3) JAK vypíchnout? Jak nelépe můžete, ve správném postoji a koordinovaným způsobem.

     Aby to všechno mohlo provést, dítě si musí uvědomovat pohyby, které může provádět se svým tělem v prostoru (na velkém prostoru, na malém prostoru, v omezeném prostoru) a v čase (před-po- současně).

     Výstraha
     Hodně trenérů věří, že je lépe učit zónu v minibasketbale (každý brání svůj prostor), protože:
          - se tím zamezuje výhradní soustředění dětí na vše, co se děje kolem míče;
          - rozvíjí větší a lepší vidění ve hře;
          - vyžaduje, aby každé dítě mělo větší zodpovědnost ve svém území, kde působí,
          - děti jsou zvyklé pohybovat se vzhledem k míči a soupeři bez míče;
           - dojde k větší bojovnosti, z níž vychází vítězně;
          - útočníci nemohou "vnikat dovnitř" pomocí driblinku, a protože není mnoho střel z venku, je tato obrana vysoce produktivní.

     Samozřejmě na tom všem není nic vyložené špatného, protože to přináší v krátké době výsledky, avšak je to proti-produktivní z následujících důvodů:
     1) tím, že přizpůsobujeme dítě na Zónu", je to proti přirozené povaze dítěte, protože dítě, které nemá míč chce míč získat míč do svého držení, a tak jde směrem k hráči, který má míč a snaží se mu ho sebrat.
     2) ve věku 7-8-9 let dítě není dosud schopné "vidět jak hráče tak míč", nebo%t to je náročné na zdokonalení vizuální kapacity dítěte (dítě vidí buď hráče nebo míč); stejného výsledku lze docílit tréninkem a rozvojem periferijního vidění (do věku 8-9 let pojem levé a pravé není dosud dobře určen).
     3) dítě si í samozřejmě uvědomovat své tělo c prostoru a v čase, ale začíná pro něj lepším uvědomováním si svého těla na omezeném prostoru a proti pouze jednomu protivníkovi, kterého napadá;
     4) je velice důležité pracovat v průběhu minibasketbalového nácviku v různých oblastech úseků hry, pomocí činností , řízené hry a pohybem, těla v prostoru (topologický, euklidický, projekční); je to legrace a zajímav pro návrh nesčetných a méně početných aktivit - hry (zjednodušené činnosti), ale právě proto je důležité modelovat situace "opravdového utkání" (1 na 1, 2 na 2 atd.) , v nichž každé é dítě zodpovídá za krytí soupeře (jak za toho,. který má, tak za ty. kteří nemají míč v držení);
     5) zónová obrana pak již není již více statickou obranou, jako tomu bylo před několika léty, "přizpůsobila se" všem koncepcím moderní osobní obrany /agresivita na míč a bránění hráče bez míče).
     6) jeden nemusí zpočátku vyhrát mnoho utkání, ale provádí-kli svou práci dobře, dříve nebo později se mu to vplatí.

     Závěry:
     Jestliže chce někdo hrát dobrou zónovou obranu, musí se nejprve naučit jak hrát osobní obranu!
     "Jestliže dosáhnete toho , že s Vám podaří začátek , bude přirozené dosáhnout i všeho ostatního".
     Všechno vychází z vlastního utkání, prováděného přirozeným způsobem a tak je třeba jednat s dětmi, jejichž vzdělávací proces probíhá různými fázemi (trénink senzopercepčních kapacit, motorická a posturální schémata, motorické kapacity, vyučování základů prostřednictvím hry, individuální útok a obrana v situacích + na 1, 2 na 2 a 3 na 3, na celém hřišti nebo na jeho polovině,atd.) až do té doby než složí maturitu (rozvoj motorických kapacit, perfektní provádění individuálních a kolektivních základů v útoku a obraně: osobní, zónové a smíšen).
     Cílem je sledovat přirozený vývoj, vše plánovat, aniž by se spěchalo. Při vynechávkách a omezeních nedochází k přirozenému vývoji.
     My učitelé a trenéři, tím, že jsme lidské bytosti, jsme netrpěliví a zvědaví na to, vidět konkrétní výsledky ----- a u zónové obrany toho může být dosaženo okamžitě.
     Ale co pak?